Skejtbord: únik k pocitu slobody

Rozhovor s režisérom filmu KING SKATE Šimonom Šafránkom pre POCITY FILM 2019.

Šimon Šafránek (1977). Spisovateľ a novinár. V roku 2018 debutoval filmom King Skate. Pútavý dokument plný vzácneho archívneho materiálu, ktorý mapuje skateboardingovú scénu v Československu pred rokom 1989. Na filmovom festivale Pocity môžete vidieť dokument vo štvrtok 10. októbra 2019 o 17.00 v Panorámke (súčasť kina Scala). 

Šimon Šafránek (v strede) na premiére filmu King Skate v Košiciach. Foto: Ctibor Kočiš

Nedávno som čítal, že legendárna Kofola vznikla v rámci štátnej úlohy na využitie prebytočného kofeínu pri pražení kávy, ale rovnako to bola cielená náhrada za nedostupné západné kolové nápoje, ako je Coca-Cola alebo Pepsi. Ako vnímate vy, aj po nových poznatkoch získaných pri tvorbe dokumentu King Skate, tú túžbu mladých po Západe?

Myslím, že byla úplně přirozená. Zaprvé vždycky chcete jednoduše to, co nemáte. A když se k tomu přidá ta poměrně omezená socialistická realita, je to o to jednodušší. Ale to hlavní nejsou věci, produkty. To hlavní je poselství západní kultury: Když něco chceš, tak na to můžeš dosáhnout. A to je přece nesmírně přitažlivé. Pořád.  

Aj populárna kniha Petra Sísa Múr/Zeď začína spomínaním otca na pražský koncert Beach Boys  v roku 1969. Autor chce ukázať svojim ratolestiam hodnotu, vzácnosť, nenahraditeľnosť slobodného sveta. Jeden „old skejter“ uvádza v dokumente, že skejtbord nebola sloboda, bol to len únik k pocitu slobody. Čo pre Vás znamená sloboda? Viete si predstaviť, že by ste nemohli ísť do O2 arény na Red Hot Chili Peppers či iné „imperialistické“ kapely?   

Mě bylo 12, když padla Opona, takže si tu dobu trochu pamatuju. Nechtěl bych ji znovu zažít. S apelem na svobodu je to podobné, jako se zdravím, člověk si ho váží, když mu něco je. Když mu není nic, vnímá to jako normu a zabývá se vším ostatním. 

Keď som sa pred časom dozvedel, že v Československu sa premietali Spielbergove Čeľuste či iné americké filmy, trochu to vyvrátilo moju predstavu o „čistom socializme“ neovplyvnenom ideológiou skazeného sveta spoza Železnej opony. Zaujímavou je pre mňa zmienka v dokumente, ako skejtbordoví nadšenci písali do Nemecka či dokonca USA a prosili o zaslanie „profi“ dosiek a koliesok a v rámci naturálneho obchodu pribaľovali cukrovinky či dokonca porcelán. Na aké najväčšie, najzarážajúcejšie zistenia ste prišli počas zhruba 3-ročnej príprave vášho dokumentu?

Snažili jsme se toho do filmu dát co nejvíc, nicméně některé historky ilustrovat nešly. Třeba ta, jak vůbec vznikly některé ty archivní materiály – Petr Kotting mi vyprávěl, jak jeho kamarádi se chystali na expedici do Himalájí. Jednou za život, chtěli ji zaznamenat na film. Ale měli jenom východoněmecké Orwo, ono to dělá ten dnešní instagramový look, ale tehdy se to považovalo za chybovost. Chtěli něco, na co se mohou spolehnout, západoněmecký nebo americký film. A tak Petrovi dali těch 6 rolí barevného 16mm Orwa. A on jel na skejtové závody do Karlových Varů 1980, a tam to všechno vystřílel. Vznikly úžasné, barevné záběry, unikátní dokument doby.

Šimon Šafránek (v strede) na premiére filmu King Skate v Košiciach. Foto: Ctibor Kočiš

King Skate mnohých divákov prekvapí množstvom zaujímavého filmového materiálu. Predpokladám, že väčšina je súčasťou súkromných archívov jednotlivých respondentov. Ako ste sa dostali k týmto archívnym záberom, ktoré ako ste uviedli, majú zhruba 30 hodín? Bolo náročné nájsť týchto ľudí? Mali ste na nich nejaké väzby alebo ste ich príbehy mapovali len v rámci svojej novinárskej práce?  

On to byl poměrně přímý proces. Mě inspirovala kniha Prkýnka na maso jsme uřízli od Martiny Overstreet a Michala Nanoru, kde byla spousta autentických fotografií, přímo od skejťáků. Myslel jsem si, že by mohli mít i filmy. A ukázalo se, že mají. Oslovil jsem producentku Kateřinu Černou z Negativu, která sama v té skejtové partě byla, její kamarád Vojta Kotek pak byl jedním těch z kameramanů a zároveň je takovým přirozeným archivářem, takže zase věděl, kdo by co mohl mít. 

Zábery zo Spartakiády na Strahove v roku 1980 sú úderným a fascinujúcim protikladom rebélie, ktorú predstavoval skejtbording. Uniformita verzus individualita, propaganda verzus vzbura autoritám. Podarilo sa Vám vypátrať, ako sa podarilo tínedžerom – okrem v dokumente spomínaného kopírovania vzorov z časopisov zo Západu – importovať skejtbording do socialistického Československa a špeciálne do sivých normalizačných 70-tych rokov 20. storočia?   

To bylo individuální. Petr Forman dostal skejty od táty v Americe. Někdo si o ně napsal skejťákům z Dogtownu, někomu je přivezli známí…. Případně se sami dokázali dostat ven. Do Karlových Varů zase jezdili Němci, kteří tam mohli nějaký skejt místním dětem nechat.  

Skejt, to je dobrodružstvo, filozofia, životný pocit, štýl života.  Tento komunitný spôsob života je často úzko spätý s experimentmi – s alkoholom, cigaretami, ale i sexom a drogami, čo naznačuje napríklad aj nedávny režisérsky debut Jonaha Hilla Mid90s. Vzbura proti systému, inštitúciám, rodičom je nadčasová a prekračuje rozdelenie sveta na Východ a Západ. Myslíte si, že skejtbord ako jedna z foriem zakázaného ovocia by nebol taký príťažlivý, ak by Československo nebolo socialistické?  

Tam jde o ten spirit, o přátelství, o tu partu. To si myslím, že je hlavní a je to platné tehdy jako dneska. Když je vám patnáct, tak zkrátka nechcete jet s rodiči na chalupu. Chcete být se svojí partou, s klukama, s holkama, milovat se, poslouchat muziku, cokoli. A ten skejt je v tomhle ohledu hrozně univerzální věc – někoho tam zajímá ten sport, jiného adrenalin, někdo se jenom sklouzne. A je to v pořádku.

Veľmi sa mi páči vaše konštatovanie, že „je příjemný vykročit z bubliny sociálních sítí, kde vládne binární líbí se mi/ nelíbí se mi, mezi partu lidí, které spojuje skejt a jinak jsou každý jiný. Díky tomu je ta jejich komunita lidsky úžasně pestrá a živá.“ Ako v tejto súvislosti vnímate skutočnosť, že skejtbordisti (ale i snoubordisti, bajkeri, surferi a ďalší) si potrpia na štýlovú sebaprezentáciu – fotografie, videá. Ako vnímate túto ich priam umeleckú potrebu zaznamenávať život?

Kdyby se naši skejťáci netočili, tak žádný film není. Čili tak. To samé se sebeprezentací. Ten skejt vnímám víceméně jako umělecký objekt, je to krásná věc, která pobízí imaginaci. Je to něco jako dřív byla elektrická kytara. 

Anketová otázka na záver: Váš najobľúbenejší film o skejtboardingu? 

Mě oslovil Dogtown and Z-Boys, dokument Stacyho Peralty. Tam je všechno. I v té jeho Bone Brigade: An Autobiography jsou hezké momenty s Rodneym Mullenem. A ta nová The Tony Alva Story má super konec. To jsou všechno dokumenty. A hraný film o skejtu? Maximálně Kids.

Autor: Ján Kandur

8.október 2019

VSTUPENKY NA FILM KING SKATE: bit.ly/KingSkatePOCITY2019